Poseká trávník, pak trénuje. Kluci mě kontrolují, prý sekám křivě, směje se Fall

Jak jste začínal?

Vůbec první úkol bylo natírání zábradlí, to mě bavilo. Pak jsem se dostal výš, sekal jsem s křoviňákem trávu okolo a nakonec jsem se dostal až na hlavní hřiště.

Stěžují si spoluhráči často na kvalitu trávníku?

Pořád to kontrolují a občas mi říkají, že to mám dobře posekané, jindy ale zase, že je to křivé. Vždycky odpovím: Zabil jsem tam hada. (smích)

Vymlouvají se na špatný povrch, když zkazí přihrávku?

Hřiště nemáme zrovna ideální, občas nám balon skáče. Většinou si stěžují, že je to tvrdé. Bohužel se s tím ale nedá nic dělat. Jsou ale v pohodě, berou to ze srandy.

Živíte se tedy hraním fotbalu a údržbou stadionu?

Na nic jiného nemám ani čas. Jsem na hřišti od osmi do půl jedné, pak jdu na oběd a čekám na trénink. Domů přijdu až po sedmé večer, takže mi nezbývá nic jiného než jít odpočívat. A když jsem se ptal na jinou práci, chtěli po mně řidičák, který ale ještě nemám.

O víkendu jste se oženil s českou snoubenkou. Jaká byla svatba?

Česká, žádné africké zvyky jsme neměli, protože rodiče nemohli ani přijet, na svatbě nebyli. Jen jsme si s nimi volali přes mobil a byli šťastní.

Co jste měli k jídlu?

Svíčkovou, ta je moje oblíbená.

Svatební cestu jste plánoval?

Zatím ne, protože máme s Líšní krátkou pauzu v létě, asi jen týden a zase začínáme. Kdyby nebyl koronavirus, podívali jsme se do Paříže. Škoda, třeba příští rok.

Kvůli svatbě jste vynechal zápas s Duklou a Líšeň prohrála 3:2. Řešil jste, jestli jít na zápas?

Kdybych věděl, že nastoupím od začátku, byl by to větší problém. Byl jsem ale dlouho zraněný a domluvili jsme se, že mě trenér pustí dřív, naposledy jsem trénoval ve středu před svatbou, pomáhal jsem ji chystat. Jen mě mrzí, že jsme prohráli, mohlo být ještě veseleji.

Rodina za vámi jinak jezdí?

Nikdy tady nebyla, nemá zatím možnost se sem dostat. Abych je pozval, potřeboval bych trvalý pobyt, který dostanu možná až teď po svatbě. Žena ji zná jen přes sociální sítě, ale plánujeme za ní jet na dovolenou, ukázat se. Jinak jsem u rodiny každý rok. Když mám delší pauzu, letím tam na měsíc.

Vidím, že na ruce máte senegalský náramek, jde o symboliku?

To je můj talisman, který jsem si koupil doma a celou dobu ho tady nosím. Je to něco tradičního, líbil se mi a nebyl ani moc drahý. (směje se)

Cítíte se i jako Čech?

Už jsem si zvykl.

Zůstal jste celou dobu v Brně, líbí se vám?

Nic jiného ani neznám. (směje se) Když jsem hrál ve Žďáru nebo v Třebíči, dojížděl jsem s trenérem z Brna. Půl roku jsem žil jen v Mostě.

Tam to pro vás mohlo být docela náročné, že?

Radši jsem ani nikam nechodil, bydlení bylo blízko stadionu, to byla výhoda. Šel jsem ven jen, když jsem potřeboval něco koupit. Nejsem typ, co potřebuje být pořád venku a někam chodit.

Máte v Brně oblíbená místa?

Nikam moc ani nechodím, jen s manželkou, s kluky moc ne. Když máme závěrečnou, jdeme samozřejmě ven, ale diskotéky a podobně, to není nic pro mě.

Jaká jste měl očekávání, když jste tehdy přijížděl do Evropy?

Když jsi u nás, myslíš si, že v Evropě je všechno zlaté a jde to samo. Omyl. Čeká tě další těžká práce. V Africe to ale nevidíš, ukážou ti, jak žijí profesionální hráči a myslíš si, že na to máš taky.

Litoval jste někdy rozhodnutí jít hrát do Evropy?

Když sem přijedeš, zjistíš, že ti něco chybí. V Africe si ale myslíš, že jsi velký fotbalista. Nečekal jsem, že skončím tady. Je to ale osud, pořád se posouváš a najednou zjistíš, že je lepší zůstat.

Jak v Senegalu funguje vůbec fotbal jako sport?

Jsou tam fotbalové školy, ale v Česku je to úplně něco jiného. Když sem přijdeš, zjistíš, že ti něco chybí. Tam si ale neuvědomíš nic, myslíš si, že jsi velký fotbalista, hvězda, ale pak vidíš, že to tak není.

Liší se to hodně?

V Africe také hrajeme tvrdší fotbal, ale agresivita v tom jiná je. Tam třeba i trénujeme delší dobu, tady jsou tréninky zase kratší, ale intenzivnější.

Měl jste nabídky se posunout i jinam?

Měl jsem možnost jít do Arábie i do jiných klubů, ale nevíš, co tě tam čeká. Může se něco stát, zklameš je. Navíc jsem si v Líšni zvykl, jsou tu kolem fotbalu dobří lidé.

Máte sourozence?

Dva bratry a dvě sestry.

Kluci hrají fotbal? Doporučil byste jim cestu, kterou jste se vydal?

Jsou ještě mladí, ale fotbal hrají opravdu dobře. Jednomu ještě není ani osmnáct, druhý má kolem patnácti let. Samozřejmě přemýšlím, jak jim pomoct, aby se někam dostali. Snažím se je aspoň motivovat, když jsem doma, hrajeme spolu fotbal, dovezu jim kopačky a dresy.

Jak moc se potom v Evropě o vás staral agent, který vás přemluvil odcestovat z Afriky?

Moc jsme se nevídali, jen přes telefon. Měl jsem tady jen kluky, co jsem viděl ve Zbrojovce, jinak všechno jsem musel zvládat sám, bydlet bez rodiny, učit se česky.

S češtinou jste hodně zápasil?

Od začátku. Koupil jsem si slovník, abych se naučil různá slova, když jsem něco slyšel, hned jsem si to psal, abych se podíval, co to znamená. Pořád mi hodně dělají problémy fráze.

Za Zbrojovku jste si připsal i starty v první lize, v nich dokonce gól. Mrzí vás ale, že jste se v lize víc neprosadil?

Myslel jsem si, že všechno půjde samo, navíc jsem byl i často zraněný, to nebylo dobré. Když nemáš někoho kolem sebe, kdo ti ukáže, co máš udělat, to ti nepomůže. Občas to sám nezvládneš.

V kabině jste zažil i Petra Švancaru, který se netají vysokými nároky na cizince. Jaké s ním máte zkušenosti?

Je srandovní a z každého si dělá legraci. Mně říkal, že jsem jediný, kdo nezná Jaromíra Jágra.

Chybu jste už napravil, víte o koho jde?

Věděl jsem to celou dobu, ale pořád to opakoval a dělal si z toho akorát srandu. Nebo mi říkal, že bílé holky nejsou pro mě, odpověděl jsem mu: Máš smůlu. (směje se)

Kromě fotbalu jste si našel v České republice nějaké koníčky?

Teď jezdím hodně na kole, dřív ne. A baví mě chodit s manželkou na výlety, do kina nebo do wellnesu. Máme hodně možností.

A co v zimě?

Zimní sporty jsem radši nikdy nezkoušel. Na lyžích nebo na bruslích jsem nikdy nestál. Manželka mě pořád nutí, ale říkám jí: Co když si urazím hlavu? Kdo by se divil? (směje se). Když to neznám, radši to nebudu dělat.

Na nízké teploty jste si zvykl?

Když jsem poprvé přijel na Slovensko, byl březen a myslel jsem, že je třeba minus dvacet stupňů, samozřejmě nebylo. Nezvládl jsem to. (směje se)