Karanténa kvůli pandemii koronaviru se prodloužila, návrat na trávníky se odkládá. Jak to snášíte?
Samozřejmě to není nic příjemného, nedá se nic dělat. Musíme respektovat rozhodnutí takové, jaké je. A podle mě je správné. Věřím, že všichni to společnými silami zvládneme.
Sledujete bedlivě aktuální dění?
Ne, že bych vyloženě ležel na internetu a měl čtyřiadvacet hodin denně zapnutou televizi. Když něco běží, podívám se. Vyloženě po tom ale nepátrám.
Jelikož se odložilo fotbalové Euro, naskýtá se prostor, že se ligové soutěže mohou dohrát později. Věříte, že se tato sezona ještě rozběhne?
Tohle je těžká otázka. Teď je to asi padesát na padesát. Abych řekl pravdu, podle mě se z devadesáti procent ani neví, jak to nakonec s tímto ročníkem dopadne. Asi se to všechno odvine od toho, jak to bude vypadat v celé České republice. Zatím to ale moc příznivě nevypadá.
Když by se sezona zrušila, Zbrojovka už by nemohla zabojovat o postup a i další ročník odehraje ve druhé lize…
Byl by to takový nešťastný ročník, protože aby ho zrušila pandemie, je opravdu nepříjemné. Pro klub by to určitě byla velká ztráta. Z tohohle jsem trochu rozčarovaný, jelikož tato sezona se nějak vyvíjí, pořád máme šanci se dostat do první ligy, o co v Brně všichni bojujeme.
Navíc po náročné zimní přípravě, která byla dlouhá, jste odehráli první kolo, kdy jste vyhráli a všichni byli nabuzení. Jak to vnímáte jako hráč, který teď nemůže dělat to, čím celý život žije?
Špatně. (úsměv) Samozřejmě si s klukama voláme a pravidelně debatujeme. Příprava byla opravdu dlouhá. I s tím domácím plánem, který jsme měli v prosinci. Čekání na první jarní kolo bylo opravdu dlouhé. Navíc souboj se Sokolovem pro nás byl složitý, jelikož nás všichni favorizovali.
Jenže pak vás zastavila pandemie koronaviru…
Je to pro nás další překážka v cestě za postupem. Doufám, že jen překážka. Navíc se teď musíme zase znovu připravovat na soutěžní zápas, jelikož máme nějaký výpadek. A ani nejsme pohromadě, trénujeme doma individuálně. Není to moc příjemné, ale věřím, že máme dobrý tým a ukážeme charakter, že pokud se liga znovu rozjede, budeme připravení.
Fotbal je týmový sport, ale teď tak trochu individuální. Chybí vám spoluhráči a společné tréninky?
Je to prostě na hlavu. (smích) Člověk na sebe musí vytvářet nároky sám, aby se dostal na hodnoty, které se vyžadují. Běhat můžeme, ale v omezené míře kvůli karanténě. Přece jen když jste se spoluhráči, víc se vymáčknete, vyhecujete. Tohle je hodně specifické. Ale na druhou stranu podmínky jsou pro všechny stejné.
Profesionální sportovci jsou zvyklí na určitý režim. Změnil se vám teď nějak?
Zrovna já jsem zvyklý stávat hodně brzo, takže to se u mě nezměnilo. (smích) Celé dopoledne se věnuji dětem, které mají školní povinnosti, takže se o ně starám a žena obstarává domácnost. Pak si udělám svoje věci, splním si individuální plán a posléze se zase věnuji rodině. Tohle je pro mě obrácené úplně naruby. Ve fotbalovém životě jste půl dne na fotbalovém stadionu a věnujete se práci.
Alespoň nyní máte víc času na rodinu. Berete to jako jedno z mála pozitiv při současné situaci?
Žena se smála, že mě domů zahnala až tahle pandemie. (smích) Ale rodina je ráda, že jsem taky víc doma.
Když jsou lidé spolu dlouho, občas si lezou krkem…
Jasně, ale tohle není náš případ. Já si tohle spíš užívám, přece jen jsem doma kvůli fotbalu moc nebýval. Jsou chvíle, kdy to jiskří, ale to není nic nenormálního.
Tak si aspoň nyní natrénujete, co váš čeká po kariéře, že?
To už jsem právě říkal, že končit ještě nebudu, že budu hrát do pětačtyřiceti. (smích) Přechod po konci kariéry je hodně složitý. Vlastně máte najednou jiný život.
Autor: Vladimír Formánek