V Brně vystřídala Michaela Stejskalová oba nejlepší ženské celky – do velkého basketbalu nahlédla v královopolském Valosunu, už jako česká reprezentantka si zahrála Euroligu v dresu tehdejšího Imosu. Loni v létě se vydala na své první zahraniční angažmá do španělského celku Gran Canaria, sídlícího na Kanárských ostrovech.
„Na místo jsem měla štěstí. I když se nám nedařilo, byla jsem v hezkém prostředí," těšilo devětadvacetiletou reprezentantku.
Drží vám ještě opálení z Kanárských ostrovů?
(Smích) Už jsem doma asi dva měsíce, takže už to není tak dokonalé jako na začátku.
Dovolovalo vám angažmá v klubu častý pobyt u moře?
Volného času zase tolik nebylo. Spousta lidí si myslela, že tam jen polehávám na pláži, ale první dva měsíce jsem se na ni třeba vůbec nedostala. Až ke konci sezony bylo volněji, mohla jsem trochu vypnout a relaxovat.
Cestovala jste?
Procestovala jsem celý ostrov. Na několik týdnů přijel i manžel a rodina, takže jsem právě tento čas využívala k poznávání ostrova. Vážně se mi zamlouvá, od prostředí až po lidi.
Jací jsou místní obyvatelé?
Pomalejší. (smích) Je to dané tím, že nežijí v žádném shonu. Třeba z řidičů jsem byla úplně mimo. Nevěděla jsem, jestli mám přednost, protože mě pořád pouštěli. Můj táta v obchodech pěnil, protože pořád říkal, jak jsou pomalí, tak jsem mu musela vysvětlit, že takový je jejich styl života. Náš fyzioterapeut potvrdil, že slunce tam na lidi působí pozitivně a ovlivňuje jejich náladu.
Máte vůbec po roce na ostrově chuť jet na dovolenou?
Chuť ano, ale nevím, jestli se na nějakou dostanu. Měla jsem zdravotní problémy, na každý let jsem si píchala injekce na srážlivost krve. Nemohla jsem proto ani s reprezentací na turnaj do Číny, řeším to s doktorem.
Výsledkově se ovšem angažmá v Gran Canarii až tolik nevyvedlo…
Klub za třiatřicet let existence nespadl z nejvyšší soutěže, ale nám se to zrovna povedlo, protože jsme skončily předposlední. Možná ale v soutěži zůstane, protože ostatní odmítnou postup. Mrzí mě, že jsem u toho zrovna byla. Oproti české lize je španělská mnohem víc vyrovnanější. Porazily jsme třeba druhý tým tabulky, který zdolal v Eurolize i USK Praha. Hra je mnohem víc silovější, agresivnější. Vzpomínala jsem na zápasy nároďáku proti Španělkám, to je podobné.
Z pohledu osobního herního vytížení panuje větší spokojenost?
Odcházela jsem za účelem hrát a nastupovala jsem opravdu na celé zápasy. Zátěž byla velká. Když mi Anna Montañanová (bývalá spoluhráčka z USK Praha – pozn. red.) říkala, že se ve Španělsku trénuje hodně, tak jsem si říkala: dobře, asi si jdou dvakrát denně zahrát. Jenže každý den se začíná hodinu posilovnou, u nás je to jednou týdně. Pak je dopolední trénink a večer třeba tříhodinový další trénink, jehož součást je i zápas, ve kterém si zahrajeme proti sobě. Někdy přišel i rozhodčí. Asi tři měsíce mi trvalo, než jsem si na zátěž zvykla. Neměla jsem vůbec chuť chodit ven.
Jak fungoval kolektiv?
Tím, že se jedná o ostrov, je to trochu jiné. V klubu jsou profesionální a neprofesionální hráčky. Ty druhé jsou spíš domácí z Kanárských ostrovů, často juniorky. Pravidla jsou pevně daná. Já, Američanky a Chorvatka jsme si mohly dělat cokoliv, ale s nimi jsme se moc bavit nemohly. I když jsme je chtěly vzít někam na výlet, vedení klubu nám to zakázalo.
Tušíte proč?
Nepochopila jsem to. Ano, některým holkám je šestnáct, tak asi vedení nechtělo, ať někde lítají. Ale na výlet… Nevím, přišlo mi, že si je chtějí nějakým způsobem chránit.
Pokročila jste za rok ve španělštině?
Mrzí mě ty první tři měsíce, kdy jsem nikam nechodila a mezi tréninky jen spala. Jak jsem si ale osvojila nějaký režim, chodila jsem dvakrát týdně na lekce španělštiny, trenér taky mluvil jen španělsky. Ke konci už jsem se snažila i mluvit a bylo to dobré. Co potřebuju, o to si řeknu.
Strávila jste na ostrově i Vánoce?
Oni slaví Vánoce až na Tři krále, šestého ledna. Jsou jiné. Když jsem šla na náměstí a viděla ozdoby na palmách, musela jsem pořád domů posílat fotky. Ležíte na pláži, vidíte obrovský vánoční strom a hrají koledy. Nejet na české Vánoce domů, ani si toho svátku nevšimnu. Zkusila jsem i jejich tradiční chleba Tří králů, který mi doporučovali, ale moc mě nezaujal.
Zůstanete v klubu i pro příští sezonu?
Momentálně nevím, jsem rozpolcená. Angažmá mi dalo moc, na jednu stranu se chci vrátit, ale nevím, jakou bude klub hrát soutěž, navíc doma mám manžela. Po dvanácti letech v české lize pro mě bylo důležité jít do zahraničí a zkusit to, abych si do konce života nevyčítala, že jsem toho nevyužila. Měla jsem štěstí i na místo. I když se nám nedařilo, byla jsem v hezkém prostředí. Třeba Rusko by mi v podobné situaci asi na psychice nepřidalo.
Sezonu jste si ještě prodloužila v národním týmu, s nímž jste odehrála turnaj v Hradci Králové, kde se za rok uskuteční i mistrovství Evropy. Je nominace váš jasný cíl do nového ročníku?
Už v březnu jsem trenérovi říkala, že chci týmu pomoct. Měla jsem problémy s ramenem a dva měsíce nemohla trénovat, ale přesto jsem jela. Dopředu jsem však oznámila, že to z mé strany asi nebude dobré. Domácí šampionát by byla třešnička na dortu, nikdy jsem ho nezažila.
Zastáváte v reprezentaci roli jedné z nejzkušenějších hráček. Jak moc nová pro vás je?
Zjistila jsem, že jsem i nejstarší. (smích) Ale snad to tak nebude pořád. S Alenou Hanušovou, se kterou léta bydlíme na pokoji, jsme si říkaly, že už nejsme žádné mladice a že to nějak uteklo. Ale úloha pro mě zůstává pořád stejná. Hlavně proto, že teď na hřiště nevyběhnu na tři minuty, ale třeba delší dobu, na sobě chci ještě víc pracovat.