Po skončení vrcholové kariéry se už téměř deset let věnuje trénování a jeho úspěšné práce v brněnské Zbrojovce si všimli také představitelé Fotbalové asociace České republiky. Na patnáctém Galavečeru Grassroots vybrali Pavla Šustra mezi tři nejlepší trenéry v dorostenecké kategorii. „Takové ocenění vždycky potěší. Jen jsem si musel koupit kalhoty a košili, moc se v tom zatím nepohybuji, ale je to příjemná změna," usmál se dvaačtyřicetiletý šéftrenér dorostu Zbrojovky a bývalý prvoligový útočník.
Ukazuje se, že jste udělal dobře, když jste se po kariéře vydal na trenérskou dráhu.
Jsem rád, že jsem se na trénování vrhl, protože jsem zůstal u fotbalu jako profesionální trenér, což je výhoda. Můžu částečně zúročit, čím jsem se živil.
Momentálně vedete brněnské hráče do devatenácti let. Jak se vám s nimi pracuje?
Je pro mě obrovská výhoda, že jsem prošel všechny kategorie od juniorky až k přípravkám, mám částečně v hlavě, co v kterých kategoriích obnáší práce s dětmi. Hlavně jsem zjistil, jak strašně náročný a dlouhý je proces výchovy hráče, kolik úskalí a rizik v každé věkové kategorii přináší.
Jaké riziko číhá na dorostence?
Snažíme se s hráči pracovat tak, aby se vnitřně neustále chtěli rozvíjet, což má být od přípravek až k mužskému fotbalu. Kdo nemá vnitřní motivaci, daleko se nedostane. Samozřejmě v dorosteneckém věku přichází na řadu holky, spousta zábav, to jsou rizika, kterými si kluci musejí projít. Věřím, že právě díky vedení k tomu, aby se sami chtěli rozvíjet, jim ani tato rizika neuškodí.
Radíte jim z vlastní zkušenosti, jak se jim vyhnout?
(Úsměv) Prošli jsme si tím věkem všichni a každý to zvládl jiným způsobem. Hráčům vyloženě nic nezakazuji, spíš je upozorňuji na věci, které je můžou v životě potkat, a teoreticky je připravuji na to, jak se dají situace zvládnout. Záleží však na každém z nich, jak se s tím popasuje.
Berou vás hráči jako autoritu, nebo musíte občas zvýšit hlas?
Autorita je v trénování potřebná, trenér by ji měl mít, jen záleží na každém, jak si ji získá. Někteří to zkoušejí křikem, jiní tím, že s hráči komunikují. Poslední čtyři roky jsem na straně trenérů, kteří se snaží komunikovat. Zvýšit hlas je někdy potřeba, ale z dlouhodobého hlediska to k ničemu nevede.
Jaký trenér ve vás při hráčské kariéře zanechal největší stopu?
Od každého mi některé věci zůstaly v paměti, od někoho víc pozitivní, od jiných negativní. Za všechny vyzdvihnu Karla Jarůška, který mě do velkého fotbalu přivedl a trénoval mě v lize. To je člověk, který s námi vždycky jednal jako se sobě rovnými, věci nám říkal upřímně a tímto heslem se řídím. Snažím se dostat na úroveň hráčů a nejednat s nimi z pohledu trenéra a hráče, ale abych byl spíš člověk, který je v tom procesu doprovází a je schopný jim otevírat obzor.
Vidíte v brněnském dorostu velké naděje Zbrojovky?
V každém ročníku jsou vždycky více či méně talentovaní hráči, snažíme se pracovat se všemi stejně. Někteří se dostanou nahoru rychleji, ať je to třeba Láďa Krejčí, nebo Tonda Růsek, kteří můžou hrát ještě rok a půl za dorost. Jsme u mládeže velmi rádi, že do Brna přišel trenér Habanec, který se nebojí vzít mladé kluky, zapojit je do áčka a dát jim šanci v lize. Většina hráčů se touží prosadit ve Zbrojovce do ligy a najednou vidí, že to opravdu jde. Pro nás trenéry a hlavně hráče jde o motivující faktor, který ničím jiným nenahradíme.
Vedl jste také syna Patrika, jaké to bylo?
Trénoval jsem ho několikrát ještě v době, kdy jsem byl trenér, který víc zvyšuje hlas. Všem koučům a rodičům doporučuji ze své zkušenosti, aby svoje dítě radši netrénovali. Taky jsem si myslel, že mu toho můžu dát nejvíc, ale byl jsem na své dítě daleko přísnější než na ostatní hráče a úplně ideální to není. Stejně jako být hodnější. Ne že bych strašně litoval, ale určitě se na něm můj trenérský vliv podepsal. Je mu osmnáct let a ještě doteď přijdou chvíle, kdy mi to vrací zpátky.
Popište svůj trenérský rukopis.
Shoduje se s koncepcí Zbrojovky Brno. To znamená herní dominance v zápasech a prosazovat se zejména fotbalovostí. Jsem přesvědčený, že se nám to daří.